Maky a Vašek už mají první týdny v Gruzii za sebou. Jak vypadají první dny po příjezdu na takovou Evropskou Dobrovolnickou Službu? Jak si na Tbilisi a nový styl života zvyká dobrovolnička Markéta, holka ze Šumavy? Co už se naučila a co jí hlava nebere? Stihla toho již podniknout spoustu, ostatně stejně tak i Vašek, na jehož zážitky se můžete těšit příště. Pokud nevíte o koho se jedná, seznamte se s oběma dobrodruhy v předchozím článku Markéta a Vašek v Gruzii CZ.
Je to tu. Po dlouhém očekávání, dohánění zkoušek na poslední chvíli, velkém balení a loučení jsme konečně sedli na naše okřídlené taxi, které nás za tři hodiny a kousek dopravilo na rozhraní dvou kontinentů – Evropy a Asie. Již v letadle jsme byli ohromeni velikostí a nádherou Kavkazu pod námi a jako dárek na přivítanou jsme hned na letišti obdrželi malou lahvičku vína, jakožto nutnost v zemi, kde se tento lahodný nápoj zrodil.
Naši mentoři na nás již netrpělivě čekali s cedulkou ICPI (International Center for Peace and Integration). Po přivítání gruzínským způsobem, tzn. jednou pusou na tvář, jsme si zahráli malý Tetris s našimi zavazadly a taxíkem a vydali se vstříc našim novým domovům – každý do jiného dobrovolnického bytu. Zatímco Vašek jel se svou mentorkou Nanou do bytu v osmém poschodí asi deset minut od kanceláře, zato dál od centra, já vystoupila se svou mentorkou Medeou u malého domečku se třemi byty a vydala se do svého nového království do prvního patra, nedaleko zastávky metra Station square asi půlhodinku chůze od sídla ICPI.
První večer, první noc v nové posteli, první seznámení s ostatními dobrovolníky. Já sdílím dvoupokojový byt s Belgičankou Laurou, Vaškovými spolubydlícími jsou Belgičanka Eline a Němka Jenn. Víkend pak patřil dohánění spánku, zvykání si na časový posun a velkoměsto. Vašek je rodilý Pražák, milionové město pro něj tedy není takový problém jako pro holku ze Šumavy, která má lesy a louky všude okolo. Nová kapitola, nový styl života, nová výzva.
Následující týden jsme pak objevovali krásy a zákoutí Tbilisi – občas spolu se sdílenými zážitky, občas odděleně s rozdílnými dojmy. Můj styl prozkoumávání je většinou po vlastních nohou. Nachodím spousty kilometrů denně, jdu po hlavních turistických trasách, ze kterých odbočuji do vedlejších uliček, které už většinou tak krásné nejsou, zato mi ukážou ten opravdový život v hlavním gruzínském městě.
Protože se tělo stále nepřizpůsobilo tříhodinovému posunu, navíc gruzínské denní tempo je taky odlišné od toho středoevropského, každý den mi trvalo téměř celé dopoledne než jsem se dokázala vykopat. I tak jsem ale během týdne stihla projít celé staré město, vyjet lanovkou k Mother of Georgia, vystoupat ke katedrále nejsvětější trojice, podívat se k sulfurovým lázním i do mešity nad nimi, ochutnat několik druhů chačapuri a khinkali, projet se místním metrem i maršrutkou, zavítat do nedalekého městečka Mscheta, vyšlápnout si kopec ke klášteru Džvari i se neustále divit množství igelitových sáčků a tašek, do kterých se tu dává naprosto všechno. Oči se mi rozsvítily v momentu, kdy jsem přišla na místní trh se spoustou barev. Přesně na takové spektrum vůní, odstínů a chutí jsem se těšila. Stihli jsme také společně povečeřet s ostatními dobrovolníky i částí týmu ICPI a v neděli jsem s Jenn vyrazila vyvenčit čtyřnohé kamarády z místního psího útulku.
Divnověc č. 1: Když jsem se chtěla zapsat na plavání, musela jsem nejprve absolvovat prohlídku u lékaře. Dvě minuty, asi devět ruských slovíček a patnáct lari.
Oblíbená slovíčka prvních dní? Gamarjoba (ahoj, dobrý den), madloba (děkuji), chačapuri (tradiční gruzínský chléb plněný sýrem), khinkali (gruzínské knedlíčky, tradičně plněné masem, ale mohou být i např. s brambory, houbami, atd.).
První dny jsou tedy poznávací, občas s udiveným výrazem, občas se spoustou otázek, ale vždycky s úsměvem na tváři a pocitem štěstí v srdci.
სიყვარული, Maky
